„Zapamatuj si mě takového, jaký jsem teď, Irenko, protože za pár let to se mnou nebude k vydržení.“ Touhle větou mě překvapil můj stárnoucí milovaný tatínek a já vůbec nechápala, co mi tím chce říct.
Začnu-li od dětství, musím přiznat, že k tatínkovi jsem měla vždycky o něco blíž než k mamince. Nebyla to maminčina vina, nemilovala mě o nic míň než on, ale při výchově zastávala funkci toho přísnějšího z obou rodičů. Nebylo divu, běžné zákazy a příkazy, které jsou samozřejmou součástí normální výchovy nezbedného potomka, jsem slýchala převážně z jejích úst, zatímco tatínek byl vůči mým drobným prohřeškům benevolentnější. Ozval se až ve chvíli, když uvážil, že jde opravdu do tuhého, a když i já cítila, že jsem přestřelila. Bylo to málokdy, nezapomenu například na příhodu s omluvným listem, ve kterém jsem ve snaze vyhnout se školní docházce napodobovala podpisy svých rodičů. Když to konečně prasklo, tatínek zrudnul, bouchnul pěstí do stolu, omluvňák roztrhal, dal mi pár pohlavků a k tomu zaracha na chození ven bez rodičovského doprovodu. Kupodivu jsem to tehdy přijala snáz, než to věčné maminčino usměrňování mé osoby v každodenních drobnostech.
Navíc jsem měla k tatínkovi i trochu blíž ve svých zájmech, maminka byla zdravotní sestrou, tatínek konstruktérem a já, než abych coby dítko opečovávala nemocné panenky, radši jsem si hrávala se stavebnicemi. Místo na zdrávku jsem nastoupila na školu technického zaměření a místo sestry nebo dokonce lékařky se za mě stala projektantka ve stavebnictví. Maminka mi to nikdy nevyčítala, s potěšením kvitovala, že dělám práci, která mě baví, ale ve skrytu duše byla trochu zklamaná. Naproti tomu tatínek byl na mě nepokrytě hrdý a často se mnou zapřádal hovory na témata, kterým maminka nerozuměla.
***
Zlom nastal ve chvíli, když moje maminka náhle zemřela. Bydlela jsem se svým manželem a dvěma malými dětmi nedaleko od bydliště svých rodičů, často jsme se navštěvovali, podnikali společné aktivity, a když bylo potřeba, naši nám rádi děcka pohlídali. Stále jsem se utvrzovala v tom, co jsem věděla už od mládí, že je můj tatínek na mamince nesmírně závislý. Nemyslím materiálně, rodinu z tohoto pohledu vždy zabezpečoval z větší části on, myslím citově. Byla pro něj někým, bez koho by dle svého vlastního tvrzení nedokázal žít, a její skon jeho slova jen potvrdil. Zlomilo ho to, stáhl se do sebe a odešel do důchodu, přestože vždy tvrdil, že bude pracovat, jak dlouho to bude možné. Navíc zřejmě na sobě vytušil něco, co se později stalo smutnou skutečností a sdělil mi to onou překvapivou větou, kterou jsem uvedla na začátku tohoto svého vyprávění: „Zapamatuj si mě takového, jaký jsem teď, Irenko, protože za pár let to se mnou nebude k vydržení.“
Když říkám, že se tatínek stáhl do sebe, není to úplně přesné. On se uzavřel před okolním světem a upnul na naši rodinu. Změny osobnosti, jimiž začal procházet, byly plíživé a v počátku tohoto období ještě stěží pozorovatelné. Tehdy si rád bral naše děti na celý den a podnikal s nimi výlety do přírody. Oceňovali jsme to všichni, jen mě zarážely otázky naší vnímavější Jarušky, které mi kladla po návratu, například: „Mami, proč je dědeček pořád takový smutný?“ Později: „Jak to, že si dědeček nepamatuje, co jsme mu s bráchou říkali před pěti minutami?“ A k posledku dotaz, který mě zalarmoval a způsobil konec těchto výletů: „Mami, dneska jel dědeček třikrát na červenou, to se přece nesmí nebo ano?“
Postupem času, když tatínek zjistil, že už mu děcka nebudeme z pochopitelných důvodů půjčovat, se před námi přestal snažit „hrát,“ že je s ním všechno duševně v pořádku. Navíc se ukázalo, že se mu výrazně zhoršuje zrak, což se před námi pokoušel do té doby utajit, respektive bagatelizovat, ale nyní to začal používat jako jeden z nástrojů citového vydírání.
Čím dál, tím častěji jsem od tatínka slýchala věty: „Ireno, ty jsi na mě zlá, když už mi nechceš svěřovat vnoučata. Proč mi nedůvěřuješ?“ Později s prohlubující se ztrátou zraku: „Ireno, okamžitě za mnou přijď nebo mi sem pošli Karla (můj manžel), ty brejle z optiky za nic nestojej a já si nutně potřebuju přečíst…“ Jednou šlo o noviny, podruhé o dopis, potřetí o nějakou nedůležitou reklamu, a podobně. Situace se dál zhoršovala nejen s tatínkovým zrakem, ale začala se přidávat i celková dezorientovanost a neschopnost postarat se o sebe sama, a tak nezbylo, než si ho nastěhovat k nám.
Kdo někdy pečoval o vlastního rodiče, který mu zvolna „odchází“ před očima, ten pochopí. Tatínek se dostal do situace, ve které neustále vyžadoval naši pozornost, a když ji zrovna neměl, vyčítal nám to. Naše rodina byla v začarovaném kruhu, Jaruška si ve svém pubertálním období prudce zhoršila školní prospěch, Libor, který byl mladší, se ho vyloženě bál. Navíc, když mi jednoho dne volala sousedka, že objevila mého tatínka, jak zmateně bloudí v pyžamu v parčíku před domem, rozhodla jsem se přestat pracovat a zůstat s ním doma, abych o něj mohla líp pečovat.
V té době se začala objevovat další věc, kterou jsem poprvé zaregistrovala v souvislosti s tatínkovým „útěkem“ do parčíku. Když s ním na mě sousedka čekala, než přiběhnu, abych si ho převzala, tatínek si jí hořce stěžoval na to, jak na něj kašleme, nedokážeme si pro něj udělat čas a jací jsme vůči němu nevděční za to, co pro nás, respektive pro mě za celý život udělal. Sousedka zřejmě nedokázala plně zhodnotit tatínkův stav a souvislosti, uvěřila mu a navíc si to nenechala pro sebe. Podobným způsobem si na nás tatínek stěžoval pokaždé, když se u nás objevil někdo z příbuzných nebo známých, takže se z nás postupem času staly jakési černé ovce rodiny a sousedství. Pravý stav věcí pochopila jen moje stařičká teta Helenka, která byla kdysi v podobné situaci, když pečovala o svou maminku. Právě ona byla jedna z mála lidí, kteří se od nás neodvrátili.
Vše vyvrcholilo ve chvíli, když jsme si s Karem řekli, že takhle to dál nejde a my oba společně s dětmi potřebujeme z celé svízelné situace na chvíli vypadnout. Nikdy předtím jsem neuvažovala o tom, že bych dala tatínka do nějakého ústavu, ale tentokrát jsem mu sjednala čtrnáctidenní pobyt v pečovatelském zařízení, které je k tomu určené. Prostě jsme se rozhodli, že odjedeme na dvoutýdenní dovolenou a tatínek s tím v jedné ze svých světlejších chvilek kupodivu souhlasil.
Navzdory tomu, že jsem díky dřívějším konexím své maminky zdravotní sestry zvolila pro tatínka zařízení, ve kterém byla péče o pacienty na vysoké úrovni, po návratu si tatínek hořce stěžoval. Tvrdil, že se tam o něj vůbec nestarali, nedávali mu jídlo a pití a byli na něj zlí. Zvýšeným hlasem mě žádal, abych se ho už takhle nikdy nezbavovala, a pochopitelně si stěžoval nejen mně a Karlovi, ale každému, s kým přišel do kontaktu. Znovu jsem si tedy prověřila péči v onom zařízení, což potvrdilo můj názor, že se tatínkovy stížnosti nezakládaly na pravdě.
***
Teď už to raději trochu zkrátím, řeknu jen, že v posledních fázích tatínkova života jsem poprvé a naposled v životě zalitovala, že jsem se nevydala v maminčiných šlépějích a nestala zdravotní sestrou, abych o něj mohla lépe pečovat.
Do ústavu jsme ho s Karlem dali ještě jednou, jednalo se o hospic a stalo se tak v posledních měsících jeho života, když už byla péče o něj nad naše síly a schopnosti. Dodnes si klademe otázku, zda to bylo opravdu nutné a pokaždé dojdeme s Karlem, a vlastně i s dětmi k odpovědi, že to tak bylo lepší pro všechny strany včetně tatínka.
Možná to ode mě vyzní ošklivě, ale po tatínkově smrti jsme všichni pocítili úlevu. Nám ubyla nelehká starost o něj a vědomí, jak těžce on sám vnímal sebe a své okolí během postupující nemoci. A jeho duši, kéž bych měla pravdu, přinesl odchod „na druhou stranu“ vysvobození ze žaláře tělesné schránky, poničené stařeckou demencí.
Naší vnímavé dceři Jarušce trvalo ještě hodně dlouho, než se jí podařilo na tohle tíživé období zapomenout a neobešlo se to bez odborných rad psychologa. Nyní už je to několik let za námi a mně se konečně podařilo začít vnímat svého milovaného tatínka ve vzpomínkách takového, jaký byl v období své plné síly. Přes to přese všechno mívám ještě i dnes občas trýznivé sny, ve kterých se mi všechny ty strasti vrací.